Stojí za přečtení. Není dlouhá, ale mezi řádky přečteme spoustu úsilí o prosazení akciové továrny, která měla prospět městečku Třebenice. A její udržení nebylo snadné.

V diplomce jsou použity dobové fotografie.
Ty naleznete v galerii Historie zpracování ovoce na Třebenicku
 

 

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně

 

 

 

 

 

Diplomová práce U3V

ZPRACOVÁNÍ OVOCE V TŘEBENICÍCH

(PŘÍNOS MĚSTU A OKOLÍ)

 

 

 

 

 

 

Vypracovala: Mgr. Alena Norková

Místo a rok odevzdání: Ústí nad Labem 2015 

 

Úvod:

 

České středohoří má hojně přírodních krás. Proto také pro ně původně vzniklo označení „Český ráj“, které bylo později přeneseno na Turnovsko (doloženo na počátku 18. stol.). Je zajímavé, že oba kraje mají mezi sebou v dalších stoletích jisté vazby.

A to nejen díky jedinečnému českému granátu, těženému v oblasti mezi Třebenicemi a Třebívlicemi a posléze zpracovávanému v Turnově, ale i díky jménu velkého vlastence, MUDr. Václava Paříka. Jeho směr životního putování byl, ve srovnání s českým granátem, opačný. Z Turnovska do Třebenic.

 

Vystoupíme-li v Českém středohoří na některý z vyšších vrchů, ověříme si rozmanitost vyvřelých kuželů jako hlavní rozdíl mezi Českým středohořím a většinou našich ostatních pohoří. Zvláště, když vrcholy vystupují z moře údolních mlh a v záři vycházejícího či zapadajícího slunce hrají škálou tlumených odstínů od téměř tmavě fialové a šedomodré až po světle rumělkovou, se ona rozmanitost tvarů jeví velmi malebně. Na jaře a v létě zakrývá zmíněné kužely svými zelenými odstíny barev listoví stromů a keřů. V době, kdy tyto rozkvétají, je zde půvab růžově bílé záplavy květů.

České středohoří je sopečného původu. Vlastnost půd vzniklých na takovýchto horninách má bohatý obsah nerostů. Fyzikální vlastnosti (hlavně tepelné) a zároveň klima podobné klimatu jihu Evropy dávají svahům k jihu obráceným a od severozápadu chráněným velmi dobré podmínky k pěstování ovoce, a to i mnohých dosti náročných odrůd jako meruněk, broskví, vinné révy… Není proto divu, že oblast Českého středohoří je po několik století spjata se zemědělstvím, sadařstvím, vinařstvím… A v minulých stoletích velmi, velmi mnoho.

 

Založení továrny na zpracování ovoce v Třebenicích

 

Oblast Lovosicka a Třebenicka, které jsou významnou součástí Českého středohoří, zasáhl v dobách hospodářského rozmachu ve 2. pol. 19. století obrovský průmyslový rozvoj. Jeho odvětví značně určovalo právě zemědělství, sadařství a vinařství. Třebenická továrna na zpracování ovoce měla v tomto směru nemalý hospodářský význam.

 

Její historie započala v roce 1894. Tehdy 20. dubna v novinách Hlasy z Podřipska bylo zveřejněno provolání k upisování akcií na zřízení továrny pro zužitkování ovoce v Třebenicích. Rovněž byl za tímto účelem vydán leták s podpisy význačných osobností Třebenicka a též některých pražských vlastenců. V květnu byl však požadavek Třebenických zamítnut ministerstvem.

 

Akcionáři ve svém snažení nepolevili a jedním z důkazů je i zpráva v Hlasech z Podřipska.

Valná hromada akcionářů pro zřízení továrny na umělé zpracování ovoce v Třebenicích konána byla u přítomnosti valného počtu akcionářů dne 27. května v sále u radnice.“ .[1]

A další důležitá informace. „Slovo uděleno panu řediteli Buryanovi, který objasňoval zkušenosti, jichž nabyl v poslední době na cestách po Německu konaných s vynikajícím ingenierem za tím účelem, by seznali oba vnější zřízení továren ovocných. Prohlédli jich společně 11 a nyní pan ingenier na základě zkušenosti tam nabytých zhotoví plány, které v době nejbližší – asi v 10 dnech – předloženy budou ke schválení.“ . [2]

MUDr. Pařík zde zdůraznil nutnost vyprojektování a výstavby tak, aby provoz byl spuštěn téhož roku. Hlasy z Podřipska komentovaly:„…zříditi místo akciové společnosti společenstvo, arci jen dočasně, z té příčiny, poněvadž zřizování akciových společností s tak malými akciemi nerada vláda povoluje. [3] Na to reagovali přítomní právníci. Jeden z nich, Dr. Šátek, směrem k MUDr. Paříkovi prohlásil, že“…pokládá za slabý důvod (!), že by se akciová společnost nepovolila – i když ministr Bacquehem neprojevil naprostou jistotu povoliti ji. Důvod svůj vpravdě opíral o zákon, který německy přečetl, což arci všeobecnou nevoli po zásluze vzbudilo“. [4]

Ve výsledku bylo usneseno, aby prozatímní správní rada jednala dle okolností tak, aby zřízení továrny bylo definitivní. Poté zmínil MUDr. Pařík výsledek upisování akcií. Dle něho byl dobrý, ne však skvělý, protože bylo třeba mít velký kapitál, aby se továrně vedlo co nejlépe. Závěrem bylo přikročeno ke zvolení pětadvacetičlenné správní rady.

 

Referujíce o schůzi té nemůžeme jinak, než znovu co nejdůtklivěji vyzvati jak občanstvo okresu našeho tak i všechnu vpravdě českou veřejnost, by ona upisováním projevila, že všímá si jednak tuhého a těžkého boje třebenických Čechů co nejvíce, a za druhé, že má pochopení pro podniky, které v rukách českých se nacházejíce posílí nás finančně. Vždyť stálý je stesk, jak málo hospodářsky podnikáme, a že nejevíme zájmu pro podniky hospodářské, které ve skutek uvedeny byvše jistý zisk a velký zisk ponesou. Nuže hojným upisováním akcií ukažme, že jsme se toho zlozvyku svého, který nás ubíjí a nedovoluje, bychom finančně zmohutněli, již

alespoň částečně zbavili. Zřízení továrny v Třebenicích budiž nám příležitostí k tomu nejvhodnější. [5]

 

V témže roce MUDr. Pařík koupil pozemek za 1 393,60 zlatých.

Továrnu navrhovala a projektovala pražská firma, její otevření se nakonec datuje na 15. 9. 1895. Byla to provozní budova s jedním komínem, administrativní budovou, dřevěnými budovami na uskladnění ovoce atd. MUDr. Pařík se stal předsedou správního výboru továrny. Dne 6. 10. 1895 byla továrna vysvěcena a odpoledne proběhl při této příležitosti na třebenickém nádraží koncert. Továrna se rozběhla.

 

Avšak zakrátko se začaly objevovat chyby ve vedení továrny, technické chyby, chyby v účetnictví. Dne 10. 4. 1898 klesly akcie na 70 zlatých. Tento i následující rok se objevovaly nesnáze s chodem továrny, hospodaření bylo ve ztrátě. Počátkem roku proto vypovídali někteří členové výboru osobní ručení na směnky pro závod. Dne 27. 7. 1900 odevzdal osmičlenný výbor, Václav Pařík i pozdější starosta města Jan Kalous mezi nimi, správu továrny jinému vedení. Avšak nový ředitel továrny ještě ten měsíc zemřel.

Předpokládaný úspěch nové továrny se nekonal. Chyběli jí odborníci a konkurence byla veliká.

 

V té době byla vypsána 3. emise akcií. Vynesla 26 000 zlatých a peněžní ústavy, hlavně Královské vinohrady, poskytly úvěr ve výši 50 000 zlatých.

Dne 3. srpna roku 1900 valná hromada zvolila osmnáct členů správního výboru. Správní výbor, v němž opět figurovalo jméno Paříkovo, měl vést továrnu jménem pražských obchodníků. Názorový spor ohledně kvality jednotlivých členů výboru vedl i k tomu, že někteří členové ve snaze zachránit továrnu se přikláněli k myšlence zachovat neutralitu vůči Němcům. To bylo naprosto nepřijatelné a tato zmínka vyburcovala MUDr. Paříka, aby napsal na ústředí a požádal o vynechání jména kontroverzního člena v obchodním rejstříku. Továrna se stále zmítala v problémech. Lze říci, že až v první dekádě nového století se začalo dařit. Václav Pařík se úspěchu továrny nedožil.

 

 

 

 

Osobnost MUDr. Václava Paříka

 

MUDr. Václav Pařík, rodák z Libuně v Českém ráji, lékař a velký vlastenec, přišel do Třebenic v roce 1867 vykonávat svou lékařskou praxi.

V té době město Třebenice stále zažívalo národností soupeření mezi Čechy a Němci. Soupeření z hlediska hospodářského i ovlivňování správy města, kultury a vzdělávání. MUDr. Pařík se brzy po přistěhování stal členem zastupitelstva a později starostou. Jeho velký vliv na sebevědomí českého obyvatelstva byl patrný.

 

Ve veřejné funkci se zasloužil o vznik českého spolku Beseda, českého hasičského sboru, neboť Češi se nemohli stát členem stávajícího německého sboru. Velkým jeho počinem byl i vznik záložny, která měla pomoci k podnikání ve městě. Postupně prosadil český jazyk do úředního jednání na radnici, díky jemu byly v Třebenicích česká i německá škola. Jeho zásluhou začalo být dostupnější spojení z města do jiných míst v regionu, do Lovosic, Obrnic i do blízkého okolí po vybudování železnice i silnic. Dnešní Muzeum českého granátu bylo založeno také díky jemu a učiteli Karlu Křenkovi v roce 1875. Paříkova snaha využít každé příležitosti, kde bylo možno podtrhnout a připomenout vlastenecké zásluhy, byla evidentní. (Např. v roce 1883 umístění pamětní desky na rodném domě Josefa Věnceslava Vlasáka, českého spisovatele a překladatele, v Chodovlicích.)

 

Uvědomoval si zcela jistě nutnost všestranného rozvoje ve městě, neupřednostňoval hospodářství na úkor kultury a vzdělání a naopak, postupoval vyváženě. A tak není divu, že se s velkou razancí vrhnul i do zřízení třebenické továrny na zpracování ovoce, první svého druhu v Čechách. A opět to byla ona dvě hlediska, hospodářské a národní, která silně motivovala místní i okolní nadšence. Z tohoto období je též v kronice města zaznamenána Paříkova účast (zvolen Vinařským spolkem dne 4. 1. 1893 členem výboru) ve vinařském odboru Národopisné výstavy konané v Praze. Zde na vyžádání Pražské zemědělské rady podal zprávu o stavu vinařství v Třebenicích.

 

Pracovitost, houževnatost i vstřícnost MUDr. Václava Paříka zapůsobily na Čechy i Němce, na příznivce i odpůrce. Byl váženým a respektovaným mužem nejen v místním měřítku, ale dokonce v celonárodním. Stal se čestným občanem několika obcí a čestným členem různých společností. V Třebenicích na jeho památku vycházel časopis Pařík. Paříkovo snažení „neslo ovoce“ ještě dlouho po jeho smrti v roce 1901. Například město Třebenice zůstalo v roce 1938 v Československu, na rozdíl od většiny okolních obcí, které dle Mnichovské dohody se staly německými. [6]

 

 

Třebenická továrna do roku 1945

 

V Paříkových šlépějích se snažil kráčet též Jan Kalous, starosta zvolený zastupitelstvem v roce 1905. V tomto roce ve volbách jasně zvítězili Češi.

 

Továrnu nebylo možno jako akciový podnik udržet. Začalo hledání toho, kdo by ji převzal. Novým majitelem se stal Ferdinand Kraupner, obchodník z Roudnice nad Labem, který továrnu koupil za 125 000 K. Dále do ní vložil dalších 125 000 K. (Po osmiletém přechodném období v závěru století se v Rakousku – Uhersku platilo korunovou měnou, 1892/1900-1918, 2 zlaté = 1 koruna) [7]

 

Ferdinand Kraupner továrnu rozšířil, ustanovil pro technické vedení ředitele Šmateru a ředitele Herolda pro finanční a obchodní záležitosti. Továrně se začalo dařit. Možno tak hodnotit, že záměr Paříkův a dalších propagátorů zbudování továrny se povedl, město začalo růst výrazněji. O tom např. svědčí i údaj ze sčítání lidu v závěru roku 1910, kdy se uvádí stav 3 359 obyvatel a 291 domů. Na úspěchu továrny svůj podíl měly i okolnosti, např. období válek, kdy výrobky odebírala též armáda. V kronice města se uvádí, že v roce 1917 vytěžila továrna hodně peněz z prodeje výrobků ze starých zásob, protože zavařeniny a povidla tehdy nahrazovaly tuky.

Jméno Kraupner začalo být důležité i na poli politickém. Je zaznamenáno, že v roce 1914 byl Karel Kraupner zvolen členem finančního výboru a zároveň revizní komise. Jeho otec Ferdinand získal čestnou funkci v tříčlenné vyšetřující komisi, avšak ze zdravotních důvodů se funkce vzdal. Karel Kraupner poté zasedl v zastupitelstvu města na konci června v roce 1919 po proběhnuvších volbách. V té době byl již majitelem továrny, neboť jeho otec zemřel na podzim v roce 1915.

 

 

Úspěch Kraupnerovy továrny inspiroval další občany. V roce 1916 vyrostla konkurenční firma doslova za humny. Zakladateli a majiteli se stali pánové Rybář a Víden, kteří postavili továrnu na Vídenově pozemku, který se nacházel za továrnou Ferdinanda Kraupnera. I jim a jejich synům se dařilo, a tak mohli továrnu rozšířit. Rovněž v Sulejovicích, nedaleko Lovosic, byla postavena továrna na zpracování ovoce a zeleniny. Konzervárenské průmyslové družstvo bylo ustanoveno v Hradci Králové a ve Vizovicích na Moravě. [8]

 

Dne 4. 7. 1920 se na schůzi zastupitelstva projednával návrh na zřízení ovocnářské školky. Hospodářská komise následně návrh podpořila, ovlivněna i skutečností, že její fungování bude propojeno s výukou žáků třebenických škol. Byla tak zřetelná malá finanční náročnost a zároveň velmi edukativní záměr. Následující rok se Rada města usnesla na tříletém odkladu kvůli možnosti pozemek pronajmout. Současně byla část vymezena k pokusným účelům pro školy.

 

Léta 1922 – 1923 se vyznačovala stagnací ve výrobě i obchodu. V roce 1922 se urodilo mnoho ovoce, ale nebyl povolen vývoz. Následující rok se vyváželo hlavně do Holandska a Anglie. Stagnace ve výrobě i obchodu s výrobky trvala. Výroba celkově začínala být omezována, což způsobilo uzavírání továren. Nezaměstnanost vzrůstala, a to následně vedlo

ke konkurzům a úpadku obchodníků a živnostníků. Obě třebenické továrny omezily výrobu. Někteří třebeničtí živnostníci se však chopili příležitosti inovovat, elektrizace města již existovala. Zařídili se dle svého zaměření a možností. Továrník Kraupner též a sou

asně se mu podařilo vyjednat odklad placení za budování elektrické sítě. Zmíněná konkurenční továrna na zpracování ovoce měla rovněž vlastní elektrický pohon.

 

Stav zázemí a výkon obou továren, které kronika uvádí, jsem vybrala v těchto letech:

 

Firma KRAUPNER

Počet zaměstnanců Zpracované množství (vagony)

RokDělníci Administrativa Obchodní zástupci Švestky Švestky sušené Jablka Meruňky Ostat.

1924 75 14 30 45 20 50 - -

1925 85/90 11/13 22/25 60 15 20 6 10

1926 85/125 13 24 ? ? ? ? ?

 

Firma RYBÁŘ

Počet zaměstnanců Zpracované množství (vagony)

RokDělníci Administrativa Obchodní zástupci Švestky Švestky sušené Jablka Meruňky Ostat.

1924 20 ? ? 1300 q - - - 2 000 q

1925 20 - 25 společně, + 1 ? započalo se s výrobou zeleninových konzerv a

ovocných šťáv

1926 22 2 + 2 technici 60 (čerstvé i sušené ovoce)

__________________________________________________________________________ Tyto zápisy v kronice města nejsou precizně zpracovány, ale volím informaci a  tím i způsob zápisu přesto, neboť se domnívám, že údaje jsou vypovídající.

Obě továrny vyvážely své výrobky do zahraničí. Firma Kraupner např. v roce 1924 vyvezla kompoty až do Brazílie, o rok později bylo možno vyvézt do Francie jen malé množství, neboť byly velké rozdíly mezi valutami. Avšak díky slovenským odběratelům se většího obratu dosáhlo. Firma Rybář vyvezla zase v roce 1924 čerstvé hrušky, jichž byla tehdy velká úroda, do Německa. Továrny zpracovávaly ovoce na kompoty, marmelády, povidla, šťávy a přidaly i výrobu vín a zeleninových konzerv. V roce 1926 cenu konzerv nepříznivě ovlivnilo dvojnásobné zdražení cukru a mimoto stále měly československé výrobky na trhu konkurenci zahraniční. Jejich odbyt byl pro výrobce málo uspokojivý.

Firma Kraupner měla své výrobky uskladněny ve skladech dalších měst, např. v Praze, Plzni, Brně a Liberci.

 

Velkou ránu utržili Kraupnerovi na podzim v roce 1924. Dne 23. 11. náhle zemřel majitel Karel Kraupner (nar.1885). Vedení továrny přešlo na manželku Josefu (nar.1891). Synové byli nezletilí, Karel 12 roků a Ivan 9 roků.

Třebeničtí sadaři, ovocnáři a také továrníci, ale i ovocnáři z okolí, měli dne 14. 9. 1927 svůj velký den. V malém sále na třebenické radnici se konala výstava ovoce. Zúčastnilo se jí 89 členů Československé ovocnářské společnosti. Po slavnostním obědě byl vzdán hold váženému třebenickému občanovi, MUDr. Václavu Paříkovi, u jeho pomníku.

Následující rok 1928 byl chladný a chudý na vláhu. Sklizeň plodin byla značně menší, jen třešně a višně měly dobrou úrodu. Vývoz se uskutečnil opět do Litvy a též do Holandské Indie. Z firmy Víden a Rybář továrník Víden vystoupil, zůstal společníkem firmy Rybář, Wünsch a spol. Novými společníky zakladatele Rybáře se stali synové Václav a Josef a Jaroslav Wünsch, zeť. Rok byl pro ně hospodářsky úspěšný, odbyt stoupl. Zakoupili nákladní auto Škoda a vybudovali na dvoře továrny autodílnu, jejímž vedoucím se stal syn Václav Rybář.

 

O dva roky později firmu zasáhla krize, odbyt klesal. Ceny výrobků proto snižovaly, ač nákup surovin nezlevnil. V roce 1930 i přes získání nových odbytišť obrat nedosáhl výše předchozího roku. Firma Kraupner snížila ceny povidel a ovocných konzerv. Inovovala výrobu tím, že zpracovávala mandle, pomerančovou a chininovou kůru. K vývozu kvůli clu nedošlo. Následující rok odbyt zboží klesl dokonce o 40 %. V roce 1932 byla firma odkázána pouze na domácí trh v důsledku nových opatření pro vývoz. Bylo nutno na stav zareagovat, pracovalo se 5 dnů v týdnu, někdy dokonce 4 dny.

 

Oba továrníci stále podporovali kulturní i sportovní aktivity ve městě. V roce 1930 mělo město záměr vybudovat chudobinec. Díky sbírce se sešlo 5 759, 50 Kč. Továrník Kraupner přispěl 1 000 Kč, firma Rybář, Wünsch a spol. věnovala 200 Kč. Firma Kraupner se podílela i na výstavbě fotbalového hřiště a jméno Ivana Kraupnera je s třebenickým fotbalem těsně spjato. Byl velkým fandou a hlavně mecenášem. V době 2. světové války nabídl pracovní místo v rodinné firmě nejednomu fotbalistovi, sponzoroval, uznal-li za vhodné.

 

Ivan Kraupner podporoval tajně i některé terezínské vězně potravinami a léky a snad proto na straně druhé dodával víno terezínským členům vězeňské služby, kteří si pro ně do firmy jezdili. Při pochodu smrti v roce 1945 zachránil 2 terezínské vězně poskytnutím úkrytu. [9]

Po skončení války Kraupnerova firma dopadla jako všechny ostatní, na základě dekretu byla znárodněna. Ivan Kraupner, který byl obviněn ze spolupráce s okupanty, se dostal do vazby. V roce 1946 byl zproštěn viny a propuštěn na svobodu. Stal se z něho řidič autobusu. V roce 1948 naložil rodinu do autobusu a odjel navždy. Z emigrace se nikdy do Československa už nevrátil.

 

 

Po roce 1945

 

Osud továrny v následujících letech byl formálně jiný, dostala název Fruta, tak jako ostatní podniky v republice, které zpracovávaly ovoce a zeleninu. Její sounáležitost a podřízenost k větším podnikům se měnila, ale stále zpracovávala ovoce z mnoha stejných stromů jako před rokem 1948 a ze stromů samozřejmě nově vysazovaných. V roce 1954 vysázelo Jednotné zemědělské družstvo Klapý 400 třešní, v roce 1955 meruněk 2 630 a o rok později 870 jabloní na svazích Házmburku. [10] Federální statistický úřad a Ministerstvo zemědělství ČSR zorganizovaly k 1. 9. 1980 nový soupis ovocných stromů a keřů. Na Litoměřicku čítala plocha ovocných stromů 5 207 ha, tj. 6,9 % zemědělské půdy. [11] Část tohoto celku patřila i Třebenicku.

 

Třebenická Fruta byla provozovnou Severočeských konzerváren a drožďáren, koncernového podniku, a byla rozdělena na provoz, sklad a expedici. [12] V Severočeském adresáři 1984, který vydal Krajský výbor Českého svazu novinářů Ústí nad Labem, je pod heslem Třebenice uvedena k Frutě adresa :

Severočeské konzervárny a drožďárny Labena, k.p., podnikové ředitelství, závod 1, Švermova 14, Ústí nad Labem 2

Republikovým nadřízeným orgánem byl koncern Konzervárny a lihovary, generální ředitelství, Bělehradská 31, Praha 2

 

 

Po roce 1989 se budova továrny vrátila v restitučním řízení potomkům původních majitelů.

Zařízení bylo ještě předtím demontováno. Továrna tak přestala plnit po 100 letech svůj účel.

Ovocných stromů na Třebenicku je méně. Život tato doba samozřejmě změnila i městu. Ale Třebeničtí jsou na svou historii zcela jistě hrdi.

 

Závěr:

 

Téma diplomové práce jsem si vybrala po delší úvaze. Ač jednotlivé vyučovací bloky Mgr. Martina Krska v kurzu Náš Ústecký kraj jsou velmi poutavé a informativní, o zemědělství a činnostech s tím spojených nebylo přednášeno. Maje částečné povědomí o oblasti a vlastní potřebu zabývat se tématem mně blízkým, a zároveň málo známým, abych mohla své povrchní vědomosti prohlubovat hledáním informací a taktéž se setkávat s lidmi z „terénu“, zvolila jsem téma o zpracovávání ovoce v Třebenicích.

Jako dítě jsem vnímala zpovzdálí každoročně nádheru bílých kopečků v Českém středohoří, která byla tvořena desítkami, stovkami, rozkvetlých stromů. Dodnes se mi tento vjem vybavuje při pohledu na rozkvetlý strom na zahrádce. A pokud k tomu hřeje slunce a bzučí včely, mám pocit, že vše je stále stejně krásné…

Třebenická továrna, kterou jsem znala pod názvem Fruta, to je také nádherná vůně povidel, která mi rovněž nikdy nevymizí a ani láska k pečivu s povidly…

Nyní jsem velmi ráda za svůj nápad psát o prostředí z jednoho kouta Českého středohoří. Pohled na známé téma po dlouhých letech odstupu se tím stal intenzívnější a snad jsem i pyšnější, že část svého života jsem byla malým pozorovatelem.

 

Seznampoužitých zdrojů

Pamětní kniha Města Třebenice, SOkA LTM, AM Třebenice 1856-1935, inv.č. 406, Kn 36

PROTOKOL MĚSTSKÉ RADY, SOkA LTM, AM Třebenice1913-1920, inv.

. 52, sign. 1E, evid.č. K 44

PROTOKOL MĚSTSKÉ RADY, SOkA LTM, AM Třebenice1920–1924, inv. č.53, sign. 2E, evid.č. 45

PROTOKOL MĚSTSKÉ RADY, SOkA LTM, AM Třebenice 1924-1928, inv.č.

54, sign. 3E, evid.č. K 46

PROTOKOL MĚSTSKÉ RADY, SOkA LTM, AM Třebenice 1928-1929,inv.č.

55, sign. 4E, evid.č. K 47

PROTOKOL MĚSTSKÉ RADY, SOkA LTM, AM Třebenice 1929-1932, inv.č.

56, sign. 5E, evid.č. K 48

PROTOKOL MĚSTSKÉ RADY, SOkA LTM, AM Třebenice 1932-1935, inv.č.

57, sign. 5E, evid.č. K 49

PROTOKOL MĚSTSKÉ RADY, SOkA LTM, AM Třebenice 1935-1940, inv.č.

58, sign. 6E, evid.č. K50

ZÁPISY MĚSTSKÉ RADY, SOkA LTM, AM Třebenice 1907-1920, inv.č.47, sign.

4D, evid.č. K38

SPIS O HOSPODÁŘSTVÍ A SADAŘSTVÍ, SOkA LTM, AM Třebenice, K55

SEVEROČESKÝ ADRESÁŘ 1984, Vydal KV Českého svazu novinářů Ústí nad Labem,s.204

[1] HLASY Z PODŘIPSKA, 20. 4. 1894, s.3

[2] HLASY Z PODŘIPSKA, 1. 6. 1894, s. 2

[3] HLASY Z PODŘIPSKA, 1. 6. 1894, s. 2

[4] HLASY Z PODŘIPSKA,1. 6. 1894, s. 2

[5] HLASY Z PODŘIPSKA,1. 6. 1894, s. 2

[6] VÁCLAV PAŘÍK,[online] http://cs.wikipedia.org/wiki/

[7] Měna a oběživo od 2. pol. 18. stol. po současnost aneb, Co se do přednášky

nevešlo[online] http://www.hiu.cas.cz/cs/download/hu-verejnosti-

[8] SEVEROČESKÝ DENÍK, 4. 8. 1990, s. 16

[9] [online] http://www.fotbal-trebenice.cz/index.php/legendy/7

[10] PROUD, 9. 11. 1979, s. 6

 

[11] PROUD,25. 7. 1980, s. 2

FaLang translation system by Faboba