Když se řeknou Třebenice, člověku se vybaví malé městečko na úpatí Českého středohoří, zřícenina hradu Košťálov nebo naleziště známého polodrahokamu – českého granátu. Málokdo ale ví, že Třebenice byly v minulosti také proslulé především svou tradicí v pěstování ovoce. Drobní podnikatelé a sadaři zde již po generace pěstovali ovoce a vyváželi ho do širokého okolí. Své sady přitom zakládali právě na svazích města Třebenice. Povězme si něco o historii třebenického ovocnářství.

 
Následující text se samozřejmě neobejde bez zmínění patrona města Třebenice, Václava Paříka. Tento velikán zdejší historie byl v 19. století prvním třebenickým starostou a zasloužil se o rozvoj kultury v našem kraji. Postaral se o rozdělení místní německé školy na českou a německou část a zajistil, aby okresní soud a zastupitelstvo začaly přijímat podání spisů v češtině Usiloval rovněž o celkový rozvoj města. Roku 1875 společně s učitelem Křenkem otevřel Museum starožitnické a geologické (dnes Muzeum českého granátu. Jak tato osobnost souvisí s meruňkami? Velmi úzce.

MUDr. Václav Pařík

 

Jednou ze snah MUDr. Václava Paříka totiž byla krom politiky národnostní podpora hospodářského rozmachu českého kapitálu a ekonomická podpora českého obyvatelstva. Jednou z cest, kterou pro tento krok zvolil, bylo vydání výzvy k upisování akcií na zřízení továrny. Pod tuto výzvu se v roce 1894 podepsalo 52 občanů z Třebenic i z okolních obcí a měst včetně několika významných vlastenců z Prahy. Akce byla úspěšná natolik, že na podkladě souhlasného rozhodnutí místodržitelského rady v Litoměřicích byl slavnostně položen základní kámen se stafáží 62 členů spolku vojenských vysloužilců. Byla ustavena akciová společnost a následně roku 1895 byla v Třebenicích otevřena historicky první továrnička, která nesla hrdý titul ,,Nejstarší a největší severočeská konzervárna v Severních Čechách“, oficiálně ,,První česká akcijní továrna na zužitkování plodin“. Slavnostní otevření se konalo 6. 10. 1895. Tak začal velký rozmach třebenické ovocnářské tradice. Místní sadaři a hospodáři dodávali své ovoce a zeleninu do této továrny a dostávali zaplaceno. Továrna plody zpracovávala a distribuovala široko daleko.

 

Dělníci továrny Fruta

 

Spojením třebenické ovocnářské tradice a průmyslové výroby prudce stoupl výnos z obchodní aktivity ve zdejším kraji. Není proto divu, třebenické ovoce se poté dostalo i na mezinárodní trh. Fruta vyvážela zboží do svých prodejních skladů v Praze, Vídni, Budapešti, Lvově, Záhřebu a Lublani. Firma se dostala i na jubilejní výstavu Královská obora v roce 1908, kde prezentovala třebenické ovoce ve svém vlastním pavilonu.

Meruňky nebyly původně nosnou náplní sortimentu, ale počátkem 20. století se začaly pěstovat i zde a už v roce 1913 jsou uvedeny v surovinách, zpracovávaných v továrně. Ta se chlubila tím, že zásadně nepoužívá umělá sladidla a trestě. Vyráběli se zde nejrůznější produkty. Kompoty, marmelády, povidla, džemy, zeleninové a masové konzervy, destiláty, ovocná vína, sirupy a kandované ovoce, na co si vzpomenete.

Masové konzervy se vyráběly zejména před 2. sv. válkou pro armádu. Z tohoto období jsou známy mnohé fotografie, kde jsou mezi zaměstnanci i muži ve vojenských uniformách. Je dobré připomenout, že se továrně dařilo i za obou světových válek, neboť povidly a marmeládou se vojsko krmilo ve značné míře. Od roku 1921 směla firma vyrábět a prodávat dokonce i lihoviny, rum a kořalku.

Dobové vyobrazení továrny z přelomu století

 

Akciovka pracovala až do roku 1905, kdy továrnu koupil roudnický podnikatel Ferdinand Kraupner. Povolal do svých služeb potřebné odborníky a firma se rozrůstala. Byla úspěšná a pracovala až do roku 1945, kdy byla jako mnohé jiné podniky znárodněna. V té době zde bylo zaměstnáno přes 150 lidí.

Výrobky této i dalších továren se staly též významným politikem, neboť agitace v dobovém denním tisku z 19. století byla zaměřena proti výrobkům druhého zde žijícího národa. Takto např. psaly české noviny: 

 ,,Odmítejme málocenné výrobky našich nepřátel, kteří za české peníze menšiny české persekuují a dávají ročně desetitisícové dary německé národní radě na známé účely agitační“.

Zkrátka do českých buchet jen česká povidla! Němci také vydali pro změnu na povel Německé národní rady (Deutsche Volksrath für Böhmen) výzvu k bojkotu českých výrobků.

Jen pro představu - je znám údaj z let 1907 – 1908, kdy tato sezona byla hodnocena jako průměrná, spíše horší. Tehdy bylo dovezeno 4 tisíce vagonů povidel ze Srbska a padly tři velké konkurenční továrny v širším Rakousku–Uhersku. Na výrobky bylo využito až 22 vagonů cukru. Dopravní obsluha továrny byla řešena přednostně železniční vlečkou, zavedenou až na dvůr fabriky. Později už se vagony vykládaly jen na železniční zastávce Třebenice u tamní rampy. Výrobky Kraupnerovy továrny získaly i hodně ocenění na mnoha výstavách. 

Meruňky nebyly původně nosnou náplní sortimentu, ale počátkem 20. století se za-čaly pěstovat i zde a už v roce 1913 jsou uvedeny v surovinách, zpracovávaných v továrně. Ta se chlubila tím, že zásadně nepoužívá umělá sladidla a trestě, aniž by použila chemie.

Pro pohon strojů byla zřízena v továrně malá strojní elektrárna, odkud byl elektrický kabel zaveden též na radnici. Proto mohla být i radnice při otevření továrny slavnostně osvětlena.

K otevření byl vydán letáček s básní Filipa Drhy, alias Emanuela Pyšišvora, Paříkova spolu-pracovníka a dopisovatele Humoristických listů:

 1.                                   4.

     Pyšišvore, Pyšišvore,             A vedle - cíl naší touhy –

přenešťastný světa tvore!         vyčuhuje komín dlouhý,

Kéž při dnešní slavnosti,           z něhož hustý mrak

radost kol se rozhostí.            špacíruje do oblak.

 

2.                                    5.

   Vždyť jako syn vlasti zdárný,          A ze dvou stran na nádvoří

  radost z naší mám továrny,              elektrické světlo hoří,

  v níž kola a hřídele,                   a v té záři měsíční

        točejí se vesele.                   zříme obraz přeslíčný.

 

3.                                      6.

Vrčí to, jak v mnohou rouru,           A vevnitř ten závod český

     zavřeli by sto kocourů.             loupá hrušky, suší švestky

  a běží to v pospěchu,                a vaří dle pravidla

beze všeho oddechu!              pravá česká povidla.

 

Mezi nimi byla například továrnička na výrobu marmelád a ovocných konzerv Rybář, Wunsch a spol., likérka pana Antonína Vanického a v obci Teplá u Třebenic vznikla takzvaná Frásovna (oficiálně OFT – Obst Fabrik Töplei). Továrnička v Teplé přešla v roce 1945 přešla do národní správy a později zanikla. Firma Rybář, Wunsch a spol. byla po válce znárodněna a převedena pod Frutu, ale byla zrušena dříve, než Kraupnerova továrna.Je nutno připomenout, že se továrnám dařilo i za obou světových válek, neboť povidly a marmeládou se vojsko krmilo ve značné míře. Fruta za komunistického režimu fungovala na utlumený provoz až do sametové revoluce a v podstatě zanikla restitucí, kdy byl objekt vrácen potomkům a dědicům továrníka Kraupnera. Ti odvezli veškerá strojní zařízení a budovy bývalých velkopodniků dnes už jen chátrají. Po Sametové revoluci byla v Třebenicích vytvořena skupina občanů, kteří mají zájem obnovit Frutu a s ní i velkovýrobu ovoce.

Změnila se ale situace na trhu v neprospěch ekonomiky. Nenašel se žádný investor, který by chtěl na výrobu využívat zdejší zdroje místo ovoce  a polotovarů z ciziny. Veškeré plány se zametly pod stůl a na zřícený pozemek, který dnes už jen vzdáleně připomíná továrnu, se téměř zapomnělo. Tradice v pěstování ovoce se v tomto regionu dnes udržuje v domácnostech nebo v malých podnicích.

Více dobových fotografií najdete zde: "HISTORIE ZPRACOVÁNÍ OVOCE NA TŘEBENICKU " 

Přečtěte si také:  Na čedičovém úpatí košťálovském dařilo se odedávna

Článek v Litoměřickém deníku o současném ovocnářství  v ZD Klapý

 
FaLang translation system by Faboba