Pro mne je Třebenicko spojené s prázdninami (někdy i s podstatně delší dobou), a tudíž především se sluníčkem, spoustou ovoce a babičkou v Chrášťanech. Co mi zůstalo dodnes v paměti? Už na samém začátku léta se začínalo pracovat venku. Babička měla vdovský důchod a kolem sebe pořád spoustu hladových a mlsných vnoučat. K důchodu všech – pro mne různých babiček a tet – bylo prima přivýdělkem česání a prodej ovoce. Začalo se česáním angreštu.
V této době většinou pršelo, což v kombinaci s ostnatými angreštovými keři vedlo až k hrdinským činům. Zážitky si babičky porovnávaly spolu s porovnáváním jizev, šrámů a nadávek. Toto hodnocení probíhalo každý týden na návsi před autem výkupce angreštu, který zatím vážil načesanou úrodu a rovnou vyplácel těžce vydělané penízky. My, malí česáči a pomocníci jsme poskakovali kolem jako sýkorky u krmítka, poslouchali „chytré řeči“ a čekali na drobné, které nám babička vyplácela také okamžitě.
Česání rybízu bylo zajímavější. Počasí už bylo ustálené a česáčům nic nebránilo v celodenním sezení u keřů. Baráky se nezamykaly. Veškeré obyvatelstvo vesnice volně procházelo z domů na zahrady a zpět. Nosilo se jídlo, pití, muselo se na záchod. Sousedé na sebe pokřikovali, zdravili se a tety chodily česat rybíz nejen svůj, ale i kamarádek babiček. Byl to důvod společně sedět kolem keřů a probrat veškeré dění a filozofii života – co, kdo, kde, s kým, vzpomínky na dětství, válku. Pro mě to byla často „otročina“. Raději bych si šla hrát, na koupaliště, prostě cokoliv.
Babička byla neoblomná. Mých 5 malých košíků, plných rybízu, bylo téměř každodenní povinností. Odměnou byla, mimo pár drobných, hlavně přehršel informací, vzpomínek a vtipů česáčů. Vlastně si nevzpomínám, že by někdo z nich nadával, stěžoval si a prudil tak, jak to dnes neustále slyšíme. Přitom životní úroveň, dětství, války – to byl úplně jiný level než dnes.
